O mně

Ivan Urbánek:

Herec, autor dětských představení a folklorních pořadů, muzikant a speciální pedagog.

 

Narozen: 9.7.1957, Československo
1961-63 MŠ
1965-72 ZŠ
1972 – 76 Gymnázium
1976-81 VŠ Universita Karlova Praha, obor speciální pedagogika
1981-82 Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, Praha /zpěvák/
1982-85 Pedagogická praxe
1985-87 Divadlo Šumperk – herec
1987-89 Divadlo Jihlava – herec
1989-1997 Divadlo Husa na Provázku Brno /herec a zájezdový manažer/
1997-2002 Divadlo Husa na Provázku Brno /jako host /
Od roku 1997 na volné noze, práce v české i zahraniční TV, filmu či reklamě

Narodil jsem se v Táboře a žil v nedaleké Jistebnici, známé „Jistebnickým kancionálem“.

Školku a 6 tříd ZŠ jsem absolvoval tady.
Rodiče zde kantořili, babička na poště, dědu z této strany jsem už nestihl poznat.
Druhá babička a děda Horáci od Třebíče. Babička v JZD, děda zedník, šikovný na práci s kamenem, za války Totaleinsatz v Rakousku.

Matně si pamatuji, že mi máma dost zpívala a četla.
Sport – když jižní Čechy tak hokej a samozřejmě fotbal, pak nutný klavír, kytara…
Táta rozený „frontman“ – trumpetista, zpěvák, bavič, rybář, houbař, …
Máma zpěvačka, konferenciérka…hráli spolu s otcem v Jistebnici amatérské divadlo.
Matka režírovala i dětská představení a role mravence Zvídka, který má vykřiknout „Už ji vedou!“ mi dělala nepřekonatelné problémy.
Náš první TV přístroj měl značku Orion.

 

Rok 1968 a přesun do Vyskytné nad Jihlavou, kam se utíkáme před neblahými následky otcova psaní protiokupačních nápisů typu ,MOSKVA 2000 km’.
Sport – hlavně fotbal za sousední Rantířov, házená a muzika – především kytary se Šobulem, pionýr, atd. V Jihlavě hokej za žáky Modety, obdivovatel Dukly Jihlava.

V roce 1972 nastupuji na jihlavské gymnázium.
Doprovodný kytarista a občasný zpěvák v beatové skupině Edison.
Hraní na čajích, zábavách, začínají se objevovat děvčata.
Občas i hraní s kapelou mého otce, tzv. „3a3“ – tři moderny a tři lidovky.
Stal se ze mne i sváteční tramp za osadu „Údolí kachen“.
Abych nezapomněl. Rantířovská hospoda „U vola“, naše „Alma Mater“.
Můj hudební repertoár je díky těmto aktivitám dosti široký.
Začínáme se intelektuálně profilovat a vnitřně revoltovat.
Udivovalo nás hvězdné nebe nad hlavou, osobnost Magora, muzika Jazz Q, Led Zeppelin, Deep Purple nebo Vládi Merty…

 

V roce 1976 nastupuji na VŠ UK v Praze – obor Speciální pedagogika.
Matička Praha – jiný svět.
Koleje, divadla, hospody a dlouhé hovory, filmy, koncerty, máničky, západní turisté, historie, trezorové knihy, příslušníci SNB, občas studium, …
Zpívám ve smíšeném sboru UK Praha – i proto, abych se dostal na vojnu do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.
To se mi roku 1981 podaří.
Zpívám a unikám tím velitelování obrněnému transportéru někde na Šumavě.
Se sborem Karlovy university se po vojně dostávám poprvé na západ – myslím v roce 1983.
Nejsem až tak „vydřený“, jak bych býval očekával.

Dalším osudovým setkáním během studií se stává objevení Horňácka, kraje mého srdce.
Na autostopu se dozvídám, že něco takové existuje a dávám festivalu lidových písní přednost před festivalem pololegálních skupin typu DG 307 v Moravském Písku.
Stejně byl tenkrát policií a psy rozehnán a mnoho mladých pak dorazilo za námi do Velké nad Veličkou.
Na Horňácku působím jako gajdoš, zpěvák či občasný autor programů Horňáckých slavností. V Javorníku máme domeček.
Po absolvování základní vojenské služby nastupuji jako učitel zvláštní školy na Žižkově.
Dostávám byt – no, jednu místnost s umyvadlem a WC na chodbě – a usidluji se na čas v Praze.

Abych nezapomněl. Ještě během prezenční služby jsem byl při návštěvě Brna náhodně vybrán jako naturščik do hlavní role TV filmu Vladimíra Drhy – „Chladná z rána“.
Další osudový milník nebo omyl…?
Po účinkování ve volném pokračování tohoto filmu s názvem „Radostné události“ jsem v roce 1985 mašíroval na dva roky do šumperského divadla.
Podnět k tomu dal Vlastík Peška, nynější šéf Radosti v Brně.
Díky VŠ a věku jsem tam bral víc, než „elévové“ Jiří Dvořák a Mirek Etzler.
Asi o šest stovek – no, teď si to kluci vybrali zpátky…
Další roličky, z počátku hlavně ve filmech Vladimíra Drhy.
V roce 1987 přecházím ze Šumperka do jihlavského Horáckého divadla.
Dostávám velké role – Švanda dudák, Othello, …
V roce 1989 se ozve brněnské Divadlo Na Provázku, abych s nimi jel na půl roku ,ven’.
Nevím dodnes proč, ale dávám přednost nedodělané práci v Jihlavě.
Pozor! Připomínám, že byl komunismus, pro drtivou většinu nulová možnost cestování na západ.
Po návratu „Provázků“ ze zájezdu jsem už jejich členem a místo hraní jsme začali dělat revoluci.
Mluvili na shromážděních s tzv. dělnickou třídou a „spoluvytvářeli dějiny“.
Po revoluci postupný návrat k běžné divadelní práci, vše už ale je truchu jinak.
Lidi se vracejí do divadel, Provázek dostává novou budovu v centru Brna.

 

Hraji s výbornými herci, jezdíme i ven, dostávám nádavkem funkci zájezdového manažera.
Pak se život rozvine do šíře narozením tří dcer: Jany, Kláry, Adély.
Jedna v Brně, dvě v Rakousku.
I proto se v roce 1997 rozhoduji vyměnit pevné angažmá za volnou nohu.
Kromě občasného natáčení začínám dělat programy do škol.
Po čase odcházím za dcerami a partnerkou do Rakouska.
S rakouským kolegou zakládáme agenturu KAUZ a zaměřujeme se výhradně na školní představení.
Hraji tedy i v němčině – má-li někdo zájem…
Točím ale nadále hlavně v Česku – TV, reklamy, něco málo film a zahraji si i v seriálu ve Vídni se známými rakouskými herci.
Po smutných událostech přecházím s dcerami z Rakous zpět do Brna.
Už ne do divadla, ale s odhodláním vytvořit rozmanitý repertoár pro školy a školky, kde bych zúročil svoje zkušenosti.

A to právě dělám…

Ivan Urbánek

V Brně 17.4. 2014